AgainCornRealitní portály jsem už projížděla nějaký ten pátek, a propadala jsem celkem slušné depresi, vycházející z faktu, že se svým rozpočtem (který nepokládám za až tak marný) zřejmě nejsem schopna zajistit bydlení pro sebe a dva psy, a případně ještě pro další členy mé budoucí rodiny tak, aby mi dům rovnou nespadnul na hlavu a nebo abych měla jistotu, že se v případě potřeby za každého ročního období dostanu nějak rozumně do práce a nebudu k tomu muset využít záchranný vrtulník, padák, trajekt nebo sobí spřežení.
Tento stav rozhodně nepřiživovala ani moje matka, jež mi neopomínala připomínat, že mít dům je starost, navíc pro mě starost naprosto zbytečná, a že by mi bylo mnohem lépe v bytě někde ve městě. Že nemám na to, bydlet v Praze, jsme věděly obě, takže zmiňovat hlavní město ani nebylo na místě, ale vím, že máma by byla rozhodně klidnější, kdybych se rozhodla jít jednodušší cestou v podobě bytu.
Jenomže, ač jsem si vědoma toho, že máma má vždycky pravdu, a už několikrát jsem si proti jejím radám postavila hlavu a vždycky na to dojela, já se prostě nápadu mít dům vzdát nechci, a proto při každé mé návštěvě vedeme dlouhosáhlou diskusi, kde si vysvětlujeme výhody a nevýhody vlastnictví nemovitosti na maloměstě či na vesnici oproti klidnému a pohodlnému životu ve městě.
Zmítána protichůdnými pocity toho, že sice po něčem toužím, ale moje nejbližší okolí mi to celkem vehementně vymlouvá a zjevně se obává, že to nezvládnu (což nemohu vyloučit, ale ráda bych to zkusila), jsem při svém pátrání narazila na dům, jež se mi zdál na svoji cenu až moc dokonalý. Šlo o novostavbu kousek od Slaného, jejíž poloha skýtala pro mě celkem pohodlný dojezd do práce. Zahrada, kterou zcela evidentně dělal zahradní architekt, vypadala perfektně, a stejně tak i vnitřek domu, zobrazený na fotkách. Kuchyň, vytvořená jistojistě s důrazem na modernost a design, od pohledu kvalitní materiály, všude velkoformátová krásná lesklá dlažba. Cena velmi příznivá i přesto, za od pohledu by na domě vlastně nebylo třeba nic měnit.
I když mi bylo jasné, jak dlouho přesně by ta krásná dlažba (s podlahovým topením) dokázala vypadat tak leskle a pěkně, tenhle skvost jsem chtěla rozhodně vidět. Na celém domě byl přinejmenším zvláštní dvě věci. Za prvé, ačkoli si evidentně s celou nemovitostí dal někdo sakra záležet, nepřišlo mi, že by se počítalo s nějakým velkým zateplením. A za další, v inzerátu se zmiňovaly dvě ložnice, které ale na fotkách nikde nebyly vyfocené, což působilo sice trochu mysteriózně, ale zároveň to ve mně vyvolávalo pocit, že se někdo snaží něco zakrýt.
„To je jasný,“ zhodnotil to můj kamarád, když jsem mu poslala odkaz. „Tenhle barák rozhodně nebyl postavenej k žití.“ Smála jsem se. „A k čemu by ho asi tak stavěli?“ „Je několik možností,“ odvětil zadumaně. „První je, že to měl někdo jako letní byt. Druhá, možná to mohli pronajímat jako AirBnB. A pak je tu třetí…“ zatvářil se tajemně. „Třetí?“ odvětila jsem zmateně. „Jo. Třetí. Tenhle barák někdo postavil, aby se tady mohlo točit porno.“
Jakmile byly na stole tyhle možnosti, zvědavost mi nedovolila, nejet se na ten barák podívat, a tak jsem napsala na uvedené telefonní číslo. Ozvala se mi mladá makléřka Mia, jejíž celé jméno na mě fakt tak trochu působilo uměleckým dojmem.
Mia mi vysvětlila, že ložnice do inzerátu nefotila, protože „se bála, že se nikdo neozve.“ Už to mě mělo varovat, ale nevarovalo – a tak jsme namísto toho vzájemně plýtvaly časem dál a konverzaci přesměrovaly na Whatsapp. Z jejího profilového obrázku jsem nabyla dojmu, že by vážně klidně mohla být konkurentkou nebo blízkou kolegyní (v téhle branži nikdy nevíte) třeba Lady Dee, ale byla moc milá, a kromě ochoty při plánování prohlídky mi k domu poslala projektovou dokumentaci, která potvrdila, že dům doopravdy zateplený není.
V den D jsme se tedy setkaly na místě určení. Na prohlídku se dostavil i majitel, který s nohou přes nohu ve značkových teplákách zakotvil v kuchyni a znuděně pozoroval dění. Dům vypadal hezky, obec jako taková už o něco hůř, ale dalo by se to překousnout. Co by se překousnout nedalo, bylo několik detailů, při kterých mi zůstával rozum stát. Za prvé, k patě pozemku byl přivedený plyn a v kuchyni plynový sporák, připojený na bombu. Na můj (z mého pohledu naprosto logický) dotaz, proč prostě nepřivedli plyn až do kuchyně, se makléřka ošila, pohlédla na majitele, ten ukázal na bombu, načež Mia roztomile vykulila oči a botoxovými rty pomalu, jako abych pochopila, že se ptám úplně blbě, znovu zopakovala, že na vaření je přece tady bomba.
Už v tu chvíli jsem pociťovala, že celá akce nejspíš skončí neúspěchem pro obě strany, ale stejně jsem se ještě nechala odvést po designovém schodišti bez zábradlí (které mě nutilo přemýšlet, jak se tenhle barák asi dal zkolaudovat) do patra, kde se nacházely tajemné dvě ložnice a koupelna. A tam jsem pochopila, že kamarád měl podle všeho s tím pornodomem vážně pravdu, a že jestli se tam něco vážně točilo, šlo patrně hlavně o scény v kuchyni nebo v koupelně.
Dvě ložnice totiž nebyly ani tak ložnicemi. Šlo spíš o jednu nudlovitou větší místnost, do které se vešla na šířku přesně manželská postel (bez nočních stolků), a naproti ní jeden kovový věšák na oblečení. Druhá „ložnice“ byla tak malá, že snad ani Dursleyovi by neměli to srdce tam zavřít nenáviděného synovce. Byl to spíš kamrlík (pravda, s hezkým francouzským oknem, ale pořád kamrlík). A vrcholem všeho byla (v inzerátu vychválená a krásně nafocená) designová koupelna s vířivou vanou.
Vstoupila jsem dovnitř. Designové lesklé kachličky tvořily efektní mozaiku v kombinaci s umělou zelení. Viděla jsem v tom ruku umělce, jehož sklony a umělecké cítění pro černou a bílou zdaleka přesahovaly moji obyčejnost. Vedle umyvadla byl prostor na pračku a sušičku, a za mnou se nacházel vstup do sprcháče. Ještě než jsem se stihla podivit, kde je teda sakra ta vířivá vana, přistoupila Mia ke sprchovému koutu, otevřela ho a vysvětlila mi, že skrz něj můžu projít do další místnosti. Jako Lucinka Pevensieová v Narnii jsem tedy skrz naprosto nečekaný průchod vstoupila do další místnosti, kde se nacházela ona zmíněná vana, a kde se naopak (z neznámého důvodu, protože i tohle překvapení si inzerát nechal pro sebe) nenacházela dlažba na podlaze.
Když se mě Mia, opět s roztomile otevřenými kukadly a našpulenou pusou, úlisně zeptala: „Co myslíte, vejdete se sem?“ můj mozek vyprodukoval představu, jak by ten barák asi vypadal poté, co bych se nastěhovala.
Na ubohý kovový věšák v ložnici č. 1 bych byla schopná navěšet tak čtvrtinu svých svršků, zbytek bych tedy musela dát na charitu nebo prodat přes Vinted (což je, nalijme si čistého vína, v podstatě to samé, takže než bych se dohadovala se slevychtivými uživatelkami Vinted, vyhrála by zřejmě charita). Bombu v kuchyni bych se svým chaotickým uspořádáním pravidelně zapomínala měnit, takže bych buď musela přejít na logistický systém dvou zásobníků, nebo bych prostě nevařila. Zatřetí, v černobílém domě bych si se svými černými psy nejspíš připadala jako Cruella DeVille, což by se taky klidně mohlo projevit na mojí osobnosti. No a konečně – když jsem si představila, jak do té krásné designové zahrady vypustím svoje dvě černá neohrožená torpéda (která jsou v lovu za myší nebo krtkem schopná prohrabat se k protinožcům), pochopila jsem, že tenhle dům rozhodně nečeká na mě, a zdvořile se rozloučila.
Už jsem se totiž naučila, že intuice může při hledání domu být velmi zásadním pomocníkem, a že ne všechny domy jsou vhodné pro všechny uživatele.
