Kapitola první – Hlavně nic neprodat zajíci v pytli

Jestli mě před něčím odmala varovali, byli to (kromě bubáků, čertů a neznámých hodných „strýčků“ s pytlíkem bonbonů v ruce) finanční poradci a realitní makléři. S rostoucím věkem jsem do téhle skupiny přidala i pár dalších jedinců, ale ta vžitá nedůvěra vůči realitám a finančnímu poradenství ve mně zůstala zakořeněná dodnes. Snad proto, že ačkoli všechny pojistky, jejichž uzavírání jsem se zúčastnila, byly bezpochyby výhodné, bohužel se vždycky našel důvod, proč pojišťovna odmítla plnění, což jí bylo určitě ku prospěchu, ovšem mně nikoli.

A protože jsem nyní dostala jedinečnou šanci si ověřit, jak je to s těmi realitami, zkouším štěstí. Já bych totiž chtěla dům. Jsem sama holka, je mi 35, mám hlavu plnou hvězd, dobrou práci a dva psy. Bývalého partnera při své cestě za štěstím nechávám plně osudu, pro který se rozhodl, a jdu do boje sama.

Můj příběh není jednoduchý, a lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že je to za  mnou. Ale právě proto, abych si dokázala udržet nadhled a svůj sofistikovaný sarkastický humor, ho zatím ještě nemůžu vytáhnout na povrch.

Co ale na povrch vytáhnout můžu, je moje zkušenost, vyprávějící o naivní mladé holce, co si na prahu pětatřicítky začala hledat nové bydlení.

Hned v úvodu bych ráda zmínila fakt, že ať se vám to líbí, nebo ne, všichni prahnou po tom, slyšet váš příběh. Je jedno, jak vypadáte, jaké máte příjmy, nebo jakým autem přijedete. Podstatné je, aby si vás mohli očíhnout, a v duchu určit škatulku, do které spadáte. Mám tak trochu dojem, že podle téhle škatulky se vám poté (ne)dostane náležitého jednání, a pokud se snad zaškatulkujete špatně, už horko těžko dostanete šanci získat jinou nálepku.

Stejně tak, jak mě kdysi, když jsem si ještě malovala život narůžovo, překvapovala otázka architekta na počet budoucích dětí, kterým pak do projektu namaloval pokoje (a i když jsme se mu s exmanželem snažili vysvětlit, že tyto místnosti budou sloužit jako naše pracovny, nedal si říct, a výrazu „dětské pokoje“ se nevzdal), mě dneska překvapuje, co je komu do toho, kde mám partnera a jestli ten barák „fakt chci koupit sama.“

Makléře dělím v zásadě na dvě skupiny. Na Slušňáky, tedy ty seriózní, co podají potřebné informace, ale jinak si hledí svého – a pak na Oblizhubky, kteří přímo touží po tom, vědět, co zrovna vás přivedlo ke konkrétní nemovitosti. Nutno podotknout, že zatímco Slušňáků jsem zatím potkala pár, a z těchto setkání by rozhodně žádná vtipná kapitola nevzešla, Oblizhubky se to v realitní branži jenom hemží. A spolu s nimi se to hemží nemovitostmi, které by podle inzerátu úplně klidně mohly být tou vaší vysněnou. Až na to, že vůbec…

„A vy jste tady teda abyste sehnala bydlení pro svoji rodinku, jó?“ nadhodil na jedné z prvních prohlídek hned po úvodním podání ruky odhadem cca třicetiletý makléř tak žoviálním tónem, až jsem skoro zapochybovala, jestli jsme se přece jen někde ještě neviděli. Znejistilo mě to.

Byla jsem tam kvůli prohlídce, nikoli kvůli nutnosti dělit se o informace o tom, kdo v domě bude bydlet, a tak nějak jsem nepředpokládala, že se Žoviál bude vyptávat. Nicméně, ačkoli jsem ho měla zkušeně usadit, aby si hleděl svého, uvnitř mě se zrovna probudila spíše moje „pick me“ část, a tak jsem sice ledově, leč slušně, vysvětlila, že moje „aktuální rodinka“ jsou dva psi, a to je všechno. Čučel jak puk, ale nakonec se vzpamatoval a jal se mi nemovitost předvádět.
Abych byla upřímná, cena převyšující šest milionů za dům před rekonstrukcí s dojezdem do Prahy přes 30 minut mi přišla vysoká, ale podle fotek to vypadalo, že by rekonstrukce nemusely být tak rozsáhlé a teoreticky by bylo možné se vejít do osmi milionů se vším všudy, což by odpovídalo mojí představě. Poté, co jsme prošli zahradu, která se ukázala být svažitější, než bylo vidět na fotkách a vedly k ní schody tak strmé, že jsem dost pochybovala, jestli by se pejsci nemuseli naučit chodit po dvou, aby je byli schopní vylézt („to byste si musela trochu srovnat, no“), prohlédli chlívky, které bych neměla na co využít a které vypadaly, že se brzy rozpadnou samy od sebe, jsme se dopracovali ke zlatému hřebu dne, totiž prohlídce domu.

Už v úvodu mě dost překvapilo, že takřka za vchodovými dveřmi zeje díra, a v ní schody do sklepa, připravené pohltit návštěvníka, neznalého dispozic domu, či případného zloděje. Zajímavé bezpečnostní opatření, uchechtla jsem se v duchu.

Dispozičně šlo o evidentně starší stavbu, která byla nejspíš přistavovaná po maličkých místnostech, jak to majitelům dovolovala situace, a připomínala tedy tak trochu vlaštovčí hnízdo.

Co mě ale překvapilo nejvíc, byla návštěva kuchyně. Podle fotek v inzerátu se jednalo o menší kuchyň, se starou prehistorickou kuchyňskou linkou, kterou ještě pořád vídám u svojí babičky, když přijedu na návštěvu. Jak se ukázalo, na rozdíl od mojí babičky měla ale původní paní domácí jednu velkou výhodu.

Když totiž čekala, až se začne vařit voda na sporáku, mohla si v mezičase klidně skočit do sprchy nebo na záchod a u toho pořád hlídat plotnu – a to z jednoho prostého důvodu: koupelna se nacházela v rohu místnosti, a od kuchyňského koutu ji dělil jen závěs. Přiznávám, nad tímhle geniálním řešením (které samozřejmě realitní inzerát skromně zamlčoval) mi spadla brada, a ačkoli se mi to často nestává, neměla jsem slov.

Moje mlčení zdatně narušil můj realitní průvodce otázkou na můj rodinný stav a dotazem, jak bych případný nákup tak báječného domu dokázala financovat, takže jsem musela opětovně přidat trochu koření do té polívčičky, popisující moji rodinnou situaci, a makléře, spolu s majitelem domu, seznámit s podrobnostmi, jak to se mnou a s mojí „rodinkou“ teda vlastně je.

Když jsem se pak po výslechu nechala zase vyprovodit ven, milý pan makléř opět nasazoval masku a nadšeně se vítal s dalšími zájemci, zatímco já se snažila nesmát při představě toho, jak se asi budou tvářit, až jim celou tu „exkluzivní nemovitost,“ jak uváděl inzerát, představí v plné parádě.

A tak, jako ukončení, můžeme přidat památnou pohádkovou větu: jestli to neprodali, tak to prodávají dodnes 😊 A protože ani já jsem ještě nic nekoupila, můžu vám (s trochou lítosti v srdci a lehkým tikem v oku) slíbit, že tahle realitní historka rozhodně nebyla poslední.