Vánoce na klíč

Všichni to známe. Vánoce. Svátky klidu, míru, pohody. Akorát, že vůbec.

Tento příspěvek píšu v náladě, která by sice měla být náladou vánoční, ale úplně tomu tak není. Ačkoli jsem kdysi bývala zarytou příznivkyní vánočního času, od jisté doby mám s těmito svátky poměrně nevyjasněný vztah, a je otázka dalších faktorů, jestli se mi podaří ještě někdy ho zase vyjasnit.

Než k tomu ale dojde, ráda se podělím o vlastní (ne)štěstí formou dávkovaného humoru, který mi bude dávat smysl, i kdyby měl zlepšit den jen jednomu člověku.

Nutno podotknout, že sama sebe pokládám za člověka naprosto nekonfliktního, který vyjde prakticky s každým. Proto mě docela rozhodilo, když jsem v období naprostého vánočního zenu, který se na nás násilnou masírkou snaží uplatnit všichni od obchodních domů až po zaměstnavatele, i já podlehla náporu stresu, což vyvrcholilo otevřeným konfliktem v práci, ze kterého jsem se klepala vzteky. O svojí kolegyni, se kterou (jak už teď vím) nekonfliktně opravdu nevyjdu, a jíž v duchu sympatií, jež k ní chovám, přezdívám Typicha (čteno italsky), napíšu článek někdy jindy. Pro tuto chvíli je důležité vědět jen to, že tentokrát Typicha využila všechny svoje superschopnosti, aby mě dokázala vytočit natolik, že jsem se na cestě autem domů klepala vzteky a rozhořčením.

Následující den jsem měla v hlavě od rána několik úkolů, u kterých jsem se snažila vychytat problémy, které by se mi teoreticky mohly stát:

1. Sbalit si věci na prodloužený víkend u rodiny tak, abych nezapomněla nic důležitého (jako například hřeben nebo kartáček na zuby)
2. Dobalit dárky, překontrolovat, že jsou všechny (už asi po sté šedesáté) a rozdělit je do hromádek tak, abych s sebou na víkend odvezla opravdu jen ty, které se tam chystám někomu dát
3. Připravit si všechno na večerní vánoční večírek, na který jsem měla vymyšlený perfektní kostým ve stylu 80. let, a nezapomenout doma ani oblečení, ani silonky, ani líčidla
4. Zastavit se u kolegyně a předat jí dárek, který jsem pro ni měla (a nepřijet ani pozdě, ani brzo)
5. Uklidit dům, aby se můj kamarád, který mi hlídá psy, nezbláznil, a připravit všechno tak, aby tam mohl bez problémů přespat (a nezapomenout mu připravit klíč a peřiny na spaní)

Vstávám a už od rána mě z toho všeho bolí hlava. Seznam věcí si v hlavě opakuju, abych na ně nezapomněla, zatímco v mysli přechází naštvaná tygřice, vyburcovaná včerejší hádkou, která v naprosto štírovském stylu přemýšlí, jak se Typichi nenápadně, elegantně, a hlavně korporátně, zbavit. (Pozn. autorky: Pokud byste snad při čtení tohoto blogu měli pocit, že jste Typicha, ráda bych vás ujistila, že jde SAMOZŘEJMĚ jen o osobu smyšlenou, tudíž podobnost je čistě náhodná. A ona stejně není Češka, ehm)

Jak se mi myšlenky honí v hlavě ve stylu žáby v mixéru (pro ty, co se mnou nechodili do školky, jde o nejstarší a nejhloupější vtip, začínající otázkou „Je to zelený a točí se to, co to je?“), pomalu vstávám a dochází mi, že můj seznam toho, co se všechno nemá podělat, je na můj vkus docela dost dlouhý, a že se tudíž něco definitivně podělá – překvapení bude jen to, co to bude, a kdy.

Smířená s osudem otvírám pracovní laptop a zatímco procházím v rychlosti emaily a odepisuju na ně, do rytmu opičky, která v mojí hlavě bubnuje na bubínek, běhám po bytě ve stylu kulového blesku a balím batoh, dárky, oblečení, hledám řasenku a oční stíny a prostě se snažím zvládnout ideálně všechno naráz, což moji situaci dost komplikuje, zvláště proto, že mě tlačí čas, kdy bych měla odjíždět.

Když konečně celá udýchaná odolávám vyčítavým psím tvářím a zamykám dům, cítím lehkou úlevu, protože mám pocit, že jsem snad fázi 1 zvládla a můžu pokročit do fáze 2, tedy zastavit se za kolegyní, předat jí dárek, pak dojet k našim, vyřešit všechny pracovní problémy, obléknout se na večírek a užít si večer, ideálně bez nehod, neb další den se chystáme odjet k babičce.

Ke kolegyni přijíždím přesně ve chvíli, kdy venčí svoje psy, a tak se v mezičase odklízím do firemní kanceláře, kde potřebuji odbavit pár svých meetingů. Když se mi podaří se s ní na třetí pokus o pár hodin později sejít, dochází mi, že jsem zapomněla deodorant, a protože moje přičinlivá mysl okamžitě nabízí obraz toho, jak se ode mě celý víkend všichni odvracejí, neb zapáchám jako žumpa, napadá mě naprosto debilní nápad, a to zajet autem do naprosto nevinně se tvářícího obchodního domu, který máme hned u kanceláře. Neptejte se mě, proč jsem nenechala auto ve firemních garážích a neseběhla tam pěšky – odpověď neznám.

Beru auto a zcela dobrovolně se kvůli pitomosti vydávám vstříc vánočním davům, koledám a frontám na parkovišti. Parkovací místo je třeba si vybojovat, a proto objíždím parkoviště jako idiot a proklínám se, co jsem to za blbku. Za tu dobu jsem už tak zpocená, že mi ten deodorant stejně nepomůže. Podaří se mi urvat jedno místečko a vyrážím vstříc svému nákupu. Po vstupu překonávám panickou ataku z množství lidí, kteří se vydali nakoupit na poslední chvíli, beru svůj deodorant a utíkám pryč, abych následně mohla vystát krásnou půlhodinovou frontu na výjezdu z parkoviště.

Najednou mi v hlavě blikne upozornění. Když jsem odcházela z domova, zamkla jsem… zamkla jsem svým klíčem a zapomněla připravit náhradní klíč pro hlídače. Sakra. Organizuji náhradní plán a vezu mu svůj klíč do práce, abych se nemusela vracet a on se dostal do domu. Trochu si klepe na čelo, ale už je na moji roztržitost zvyklý, tak to ani nekomentuje a přeje mi pěkný víkend.

V tuhle chvíli mám už asi tak hodinu zpoždění, a než se konečně dokodrcám k našim, párty má už po začátku. Znaveně se zhroutím na židli a dojde mi, že je mi nějak divně. Jsem zpocená, unavená, ve tváři cítím horkost a na párty nemám ani pomyšlení. Jediné řešení je se z toho vyspat.

Víkend se nakonec celkem podařil. Všechny dárky se mi podařilo úspěšně doručit obdarovaným a mně se zase povedlo si nějaké přivézt. A největší překvapení na mě čekalo, když jsem dorazila domů, a na místě, kam obvykle schováváme s hlídacím kamarádem klíč, jsem našla klíče dva – protože ten jeho jsem tam při odjezdu dala, jen jsem na to zapomněla. A to jsem celá já.

Tak vám, milí čtenáři, přeju šťastné a veselé Vánoce, a ať máte v hlavě menší zmatek, než já! 🙂