Úvodem

Tahle část blogu patří mým zkušenostem ze života v korporátu. Předem se omlouvám, ale ač se obvykle dost snažím to nedělat, tady se zkrátka anglikanismům v textu nevyhnu, a to primárně proto, že se denně pohybuji v multikulturním prostředí, kde se angličtina (a někdy taky náš vlastní „korpjazyk„) stala jakousi přirozenou součástí našich životů, a zpod kůže ji nedostaneme, ani kdybychom se rozkrájeli.

Na svůj věk už nějaké ty zkušenosti mám, a zvláště na začátku kariéry jsem rozhodně nebyla ta, kdo sedí na zadku a (loajálně pro firmu) čeká, až si toho někdo z vedení všimne a z velké korporátní pečeně odřízne kousek masa v podobě povýšení. V důsledku toho jsem později na pohovorech byla nucena vysvětlovat, proč nikde dlouho nevydržím, a proč skáču z firmy do firmy jako zajíc, uhýbající před myslivcovou zacílenou puškou.

Nicméně, něčím jsem už prošla, a budu ráda, když tyhle řádky přijdou k duhu někomu, kdo se právě rozhoduje, jestli se upsat korporátnímu ďáblu v podobě usměvavé holky z HR, nebo se třeba vrhnout na kariéru v nějaké menší rodinné firmě. Aby bylo jasno – já sama mám svoji korporátní cestičku natolik nalajnovanou, že bych z ní už asi nedokázala sejít. Ale cesta k mojí aklimatizaci nebyla vždycky tak jednoduchá, a pochopit principy a smysly fungování v tom samostatném světě mě stálo dost sil.

A tak jsem tu, jako vždycky, připravená svým korpobřitkým humorem ozvláštnit váš den 🙂