AgainCornSlovíčko „askhole“ jsem objevila úplně náhodou, leč na některé z mých kolegů naprosto dokonale pasuje. Právě tenhle typ lidí naprostým příkladem toho, že přežít v korporátu (a dokonce být oceňován a oslavován!) rozhodně nemusí nutně znamenat, že člověk musí něco znát a něco umět.
Ono totiž někdy právě stačí být prostě jenom askhole.
Abych ten pojem trochu přiblížila těm, kdo angličtině zas tolik nevládnou (a ani přesto je tahle rubrika neodradila), askhole je člověk, který se prostě ptá. Pořád. Na všechno. Je to takovej ten typ člověka, co vás jenom s úsměvem pozdraví, a vám se naježí chlupy na zátylku a máte pocit, že potřebujete strašně nutně domů, abyste se mohli schovat pod postel a doufat, že tentokrát ten bubák nepřijde.
Jenomže to pochopitelně udělat nemůžete, a tak ten bubák dřív nebo později stejně přijde, ať už k vašemu pracovnímu stolu (pokud vás po covidových home officech už donutili vrátit se do kanceláří), a nebo aspoň přes Teams, kde vám za pozdrav (samozřejmě!) nikdy nezapomene napsat smajlíka.
Pozdrav se smajlíkem opětujete, ale v tu chvíli se už cítíte asi jako malý George ve žluté pláštěnce, který se jen vydal ven pustit si lodičku, a přesto nakonec skončil v družném rozhovoru s klaunem Pennywisem, vykukujícím z kanálu. Protože moc dobře víte, že ten klaun si rozhodně nechce jenom pokecat o lodičkách a o balóncích. Chce vaši duši.
A tak poté, co se askhole zeptá, jak se máte, a vy ho ujistíte, že dobře (samozřejmě!), se konečně odhodláte, a než abyste ho nechali, aby klasicky korporátně rozvíjel téma „dneska je ale hezké počasí,“ postavíte se tomu, hrdě vypnete prsa a zeptáte se na otázku, na kterou on už stejně čeká. „Jak ti můžu pomoct?“ A hned jak to vyslovíte, cítíte tu sílu oprátky, stahované kolem vašeho krku, protože moc dobře víte, že ten člověk za vámi přišel, aby na vás přehodil část svojí práce, kterou není schopen udělat, neboť si vždycky dokázal najít výmluvu, jak se tomu vyhnout, a teď to vlastně ani udělat neumí, přestože mu právě minulý týden personalistka slavnostně předávala plaketku za to, že firmě zajišťuje přínos už 15 let a vy jste se na to museli koukat, aspoň trochu tleskat, a v hlavě potlačovat myšlenku na to, jak přesně se ten, ehm, přínos, ehm, projevil.
Nicméně, když už si vás askhole vybral a zacílil, máte dvě možnosti. Zaprvé – sklopit uši, tvářit se, že samozřejmě nevidíte jeho typickou strategii, a splnit požadované. To vám přinese práci navíc, ale na druhou stranu, askhole, jež už je přece ve firmě tak dlouho a právě takhle si vydupal ke své pozici přízvisko „senior“ (za které bere samozřejmě i finanční příplatky), bude (u)spokojen a nebude si na vás nejspíš nikde stěžovat. S touto možností se pojí taky riziko toho, že si vás bude pamatovat jako snadnou oběť i pro příště, takže touhle cestou v podstatě pokračujete do chomoutu nebohého oslíka, který táhne těžký povoz (plný cizí práce), a před očima mu někdo mává kusem mrkve (která ale taky nemusí nutně být opravdová, protože nafingovat mrkev pro osla nejspíš nebude moc těžký).
Pro možnost číslo dvě už potřebujete znalost problematiky větší, než má askhole (což ve většině případů nebývá problém), kapku fištrónu a odvahu v duši (je- li odvaha umocněná i trochou nasranosti z toho, že to tomu blbečkovi může takhle dlouho procházet, je to ideální kombinace). V rámci možnosti číslo dvě se totiž stačí zamyslet nad daným úkolem, a následně s úsměvem Dolores Umbridgeové z Harryho Pottera vrátit míč na původní stranu hřiště s odůvodněním, proč vy NEJSTE ten správný člověk pro tenhle úkol, případně přidat ještě doporučení, kde najít potřebné informace a jak to může askhole zkusit sám. K tomuto řešení je potřeba jistá dávka trpělivosti a asertivity, neboť nejspíš dojde k souboji dvou vůlí o to, jestli vydržíte svou obrannou pozici a askhole bude potřebovat najít jiného oslíka, nebo jestli to vzdáte a přijmete tu nabízenou mrkev.
No a jinak je tu samozřejmě ještě jedna možnost, a to stát se askholem – ale to, předpokládám (a doufám) nikdo nechce 🙂
