AgainCornDneska odlétám na služební cestu, a moje ADHD mi dává pěkně vzabrat. Málokdo ví, že mužské a ženské ADHD se liší. A tak zatímco kluci o svojí poruše vědí většinou už od dětství, u holek je to spíše všechno bráno jako roztržitost, kombinovaná s leností sobě vlastní. Časem jsem se s tím naučila jakž takž pracovat, i když přiznávám, že mě samotnou moje rozřěkanost někdy přivádí k šílenství, neboť nejsem schopna zkoordinovat vlastní chaos ke stoprocentnímu obrazu svému. Prostě tu vnitřní šelmu neumím zkrotit, ale i přesto se pořád znovu a znovu snažím.
A protože jsem si vědoma toho, že jsem roztržitá, zapomínám a ztrácím věci, na cestu do daleka se většinou připravuju několik dní předem, a stejně jsem většinou nervózní jak sáňky v létě.
Na tuhle cestu jsem se pokusila připravit opravdu pečlivě. Několikrát jsem v hlavě prošla všechny nepříjemné situace, do kterých bych se mohla teoreticky dostat. Naplánovala jsem, jak jim předejít nebo jak se s nimi vypořádat. Týden předem jsem si psala seznam toho, co nezapomenout zabalit. V noci jsem se budila s myšlenkou na to, že „ty zelené kalhoty na seznamu vlastně vůbec nemají být, protože přece nebudou ladit s žádnou halenkou,“ nebo „je vůbec potřeba brát s sebou klávesnici k počítači?“
Zdály se mi noční můry o tom, kterak jsem si zapomněla vzít něco úplně banálního, jako třeba platební kartu či laptop. Nebo nabíječku. Nebo kalhotky.
Poté, co jsem včera dvě hodiny balila do kufru všechny ty věci z ultra dlouhého seznamu, ještě jednou procházela kompatibilitu jednotlivých předmětů a ujišťovala se , že základní potřeby si snad dokážu pokrýt a zbytek si v případě nutnosti budu holt schopna dokoupit, jsem si šla lehnout, abych napůl probděla noc v představách, jak jsem odjela a dům vyhořel, protože jsem zapomněla vypnout žehličku. Sice nežehlím, ale nevadí.
Pozn. autorky: Když sedím v letadle a píšu tenhle text, napadá mě, že jsem si zapomněla sbalit žehličku na vlasy a tím pádem ji píšu na seznam coby svou oficiálně první zapomenutou věc na této cestě.
Po zazvonění budíku si v posteli obvykle ráda ještě chvilku poležím, ale tentokrát vyskakuju ven v předtuše toho, že tímto počinem získaný čas se mi ještě může sakra hodit. Po nutné ranní hygieně vezmu psy na procházku a v průběhu toho se pokouším zavolat si taxík na letiště. Najednou mi v hlavě vyskakuje fakt, že jsem si nesbalila prášky na bolest, bez kterých bych tuhle cestu rozhodně nemohla zvládnout. Uprostřed pole, s dvěma nadšenými černými chlupáči, si nastavuju upomínku za 15 minut, do které píšu poznámku „léky.“ Vracím se zpátky do aplikace Liftago, od které si slibuji bezproblémový odvoz na letiště. Hmmm, dlouho jsem v ní nebyla a včera při snaze o úsporu místa a mazání mezipaměti jsem asi smazala uložené přihlašovací údaje. Super, tak to si asi budu muset vzpomenout, jak se tam dostat.
Psi jsou trochu nervózní, protože jdu pomalu a na to nejsou zvyklí – takže se začnou kočkovat a prát. Roztrhnu tu divou zvěř a přidám do kroku, v zoufalé snaze dostat se do té zpropadené aplikace. Nakonec se zadaří, a tak otírám z čela pot, a pokračuji k dalšímu kroku, tedy objednání odvozu.
Aplikace mi jemně připomíná, že jsem se naposledy přihlásila před půl rokem a mezitím expirovala vložená služební karta. Nu což – dovedu psy domů a zatímco se cpou dávkou granulí, kterou hltají rychlostí světla, se vrhám na aktualizaci celého platebního procesu. Po zadání všech nutných údajů ovšem narážím na další problém, a to nutnost potvrzení transakce přes aplikaci Citi Manager. Tu sice v telefonu mám, ale od doby, kdy jsem si pořídila nový přístroj, jsem ji nepoužila, a tedy ji nemám nastavenou. Opatrně a se zatajeným dechem, jako kdybych odjišťovala časovou bombu, tu zpropadenou aplikaci otvírám a modlím se, aby mě prostě nechala projít přes transakci a všechno bylo v pořádku. Chyba lávky. Na displeji se mi zobrazuje klasické přihlášení za pomoci uživatelského jména a hesla. Jako uživatelské jméno tipuji korporátní emailovou adresu, a zkouším jako šílená všechna hesla, co bych mohla nastavit. Začínám si uvědomovat, že čas běží, a ranní uspořené minuty jsou dávno v tahu. Tik tak, tik tak. Bomba byla aktivována, hlásí mi mozek a já se začínám znova potit víc, než kdybych si uvědomila, že jsem si zapomněla sbalit zubní kartáček – dochází mi totiž, že pokud tohle nevyřeším, možná taky nebudu schopná platit firemní kartou nic celý týden.
Rudá vzteky, strachem a vyčerpanou mozkovou kapacitou, klikám na nevinně se tlačítko „Zapomněli jste přihlašovací jméno?,“ zatímco skrz zuby cedím jen uštěpačné „Přesně tak, a to ještě nevíš, že neznám ani to zpropadené heslo.“ Aplikace si hned ví rady a pokládá mi záchrannou otázku. Jméno matky za svobodna, kdo by na tom mohl něco pokazit? JÁ!
I když si jméno matky samozřejmě pamatuju, i když ho zadávám s diakritikou, bez diakritiky a při stojce na hlavě, není to nic platné. Telefon mi nabízí další záchrannou otázku – tentokrát se ptá, jaká je moje přezdívka. Jenomže, milej zlatej, přezdívek já mám milion! Která z nich to je? Jednu zkouším, načež z telefonu zřetelně slyším povzdech zklamání a dozvídám se, že můj účet byl právě zablokován a pro odblokovat mám volat zákaznickou linku. Je 7:30 a automat na zákaznické lince mi sděluje, že všichni operátoři se mi budou věnovat od osmi hodin. Nevím, jestli se mi to zdá, nebo jestli v automatickém hlase slyším náznak posměchu, ale už vytočená křičím zpátky: „V OSM UŽ MÁM BÝT NA LETIŠTI!“ – ale to už robot, zřejmě znechucen mojí neslušností, zavěsí.
Vzdávám se a platím taxíka osobní kartou. Při cestě na letiště, jakmile odbije osmá hodina, volám k velkému pobavení taxikáře na zákaznickou linku znovu. Projdu přes úvodní kecy v kleci, nastavím si nutný soukromý pin, který splňuje tak přísná bezpečnostní opatření, že už mi dochází, proč jsem nebyla schopna si zapamatovat uživatelské jméno a heslo, jež pravděpodobně podléhaly stejnému zabezpečení. Že ten PIN zapomenu, je už teď téměř jisté. Kdybych tak byla bezpečnostními pravidly nepolíbená a svědomí mi dovolilo si ho prostě někam napsat, stěžuju si v duchu, ale pokračuju v hovoru dál. Podle pokynů zadávám datum narození ve správném tvaru a už už se chystám k naskenování oční sítnice a otisku palce u levé nohy, když mi automat začne oznamovat, že hovor bude nahráván. S tím jsem už tak nějak smířená, a tak jen odevzdaně čekám na to, až se mi ohlásí operátor. Místo toho se hovor ukončí a zatímco překvapeně zírám na telefon, uvědomím si, že poslední slova proslovu byla „pokud s nahráváním souhlasíte, stiskněte jedničku, a pokud ne, stiskněte dvojku a HOVOR BUDE UKONČEN. V tomto případě zřejmě mlčení neznamená souhlas, a tedy nestisknutí žádného tlačítka vedlo k variantě ukončení hovoru bez pomoci. No, super. Zhluboka dýchám a znovu procházím všechna bezpečnostní opatření, která mi dávají aspoň šanci natrénovat si znovu ten nový přihlašovací PIN. Taxikář už se směje celkem otevřeně. Chápu ho.
Nakonec se mi daří nemožné a zatímco mi taxikář na letišti vykládá kufry, spojuju se s úplně živou slečnou Nikol, která ode mě žádá další dodatečné údaje, spojené s platební kartou, kvůli které volám. V naději, že snad konečně vyřeší můj problém, bych jí snad klidně prozradila i svoje největší tajemství, leč celkem brzy mě uzemní otázkou na přihlašovací jméno do systému. „No, proto právě volám,“ koktám zmateně. „S tím od vás potřebuji pomoc.“ Nikol mi objasňuje, že pokud to přihlašovací jméno neznám, nemůže mi pomoci. „Ale já mám všechny ostatní údaje, kartu u sebe, a jsem na letišti, nemůžete si mě ověřit nějak jinak?“ objasňuju situaci. „No, ještě jedna možnost by tu byla,“ Vztyčím se jako surikata. „Ano?“ vyhrknu netrpělivě. „Jaké je vaše zaměstnanecké číslo?“ A vtom mi to dojde. Nejen že si svoje zaměstnanecké číslo nepamatuju. Ale moje zaměstnanecké číslo je na mojí zaměstnanecké kartičce. Ta je v mém autě. A klíčky od toho auta mám u sebe. Neexistuje jediná reálná možnost, jak se k té kartě dostat, pokud já jsem na letišti a chci odletět včas. Poté, co mě Nikol ujistí, že toto pravidlo opravdu nepůjde nijak obejít a zaměstnanecké číslo nebo přihlašovací jméno musím získat stůj co stůj, se mi naštěstí podaří dohledat na emailu starou výplatní pásku, ze které to zpropadené číslo vyčtu. A tak znovu postupně přeskáču všechny nástrahy telefonátu na zákaznickou linku, abych se dovolala opět Nikol (evidentně takových jedinců, jako jsem já, není zas tolik), a hrdě jí oznámila, že tedy to číslo konečně mám. Poté, co jí ho sdělím, mi milostivě odblokuje účet, načež se nevinným zeptá: „A to přihlašovací jméno už jste si vzpomněla?“ „Ne,“ odpovídám, „ale ocením, když mi ho řeknete, abych se mohla do účtu přihlásit.“
„To já bohužel nesmím,“ odvětí nevinným hláskem a já úplně vidím, jak u toho nevinně mrká řasami. „To si musíte vzpomenout.“
Pozn. autorky: Nakonec se mi podařilo přihlašovací jméno opravdu uhodnout a do účtu se přihlásit, takže výdaje na služební cestě byly zachráněny. Při celé této akci ale bylo ohroženo několik lidských životů: ten můj (kvůli stresu, jež byl nemalý), ten taxikářův (kvůli tomu, jak se v průběhu mého telefonátu uculoval a rozhodně nedával pozor na silnici) a ten Nikolin, protože celý zabezpečovací systém mě dokázal dostat natolik do varu, že jsem byla v poslední fázi vážně schopná jít pěšky na tu centrálu a to přihlašovací jméno z ní prostě dostat i za pomoci mafiánských metod.
